Individuální přístup

Každé dítě je jiné. Má jiné tempo, jiné zájmy, jiné silné stránky i oblasti, ve kterých potřebuje větší podporu. Právě proto podle nás nemůže existovat jeden jediný způsob, jak učit všechny děti stejně.

Individuální přístup ve vzdělávání neznamená, že má každé dítě úplně jiný vzdělávací program. Znamená především vnímat dítě jako jedinečnou osobnost a hledat cesty, které mu pomohou naplno rozvíjet jeho potenciál.

Některé děti potřebují látku slyšet, jiné si ji potřebují vyzkoušet. Někomu stačí krátké vysvětlení, jiný potřebuje více času, názornou pomůcku nebo možnost vrátit se k učivu několikrát. Ve škole proto není důležité pouze to, co se dítě naučilo, ale také jakým způsobem se k výsledku dostalo. Učitel by měl znát své žáky, všímat si jejich pokroků a dokázat reagovat na jejich aktuální potřeby.

Individuální přístup ale neznamená, že dítě nemusí plnit povinnosti, nemusí se učit nebo že se od něj nic neočekává. Naopak. Dítě má mít jasné hranice, pravidla a přiměřená očekávání. Rozdíl je v tom, jakou cestu mu k jejich zvládnutí nabídneme.

S pojmem individuální přístup se někdy pojí mylná představa, že dítěti jednoduše všechno přizpůsobíme a odstraníme z jeho cesty vše, co je náročné.

Takto to ale nevnímáme.

Dítě se musí učit. Musí respektovat pravidla. Musí se postupně učit odpovědnosti, dokončovat svou práci a nést přiměřené důsledky svých rozhodnutí.

Individuální přístup neznamená snižování nároků. Znamená hledání vhodné cesty, jak dítě k těmto nárokům dovést.

Jedno dítě zvládne úkol samostatně za deset minut. Jinému pomůže rozdělit ho na několik menších kroků. Další potřebuje názornou pomůcku nebo krátké vysvětlení navíc.

Cíl přitom může zůstat stejný – dítě se má učivo naučit a postupně zvládnout práci co nejvíce samostatně.